- Muži a ženy, mimo toho společného co si nás vědomě přitáhne všímejme si i toho, co nás "rozděluje" - v čem jsme jiní? A můžeme nalézt i to, co nás podvědomě "spojuje" - čím si můžeme být prospěšní.....čím se může navzájem obohatit ....
Největším darem od druhého je jeho odlišnost a schopnost vytvoření živého láskyplného zrcadla...
Jak si přitáhnout a získat toho pravého? ....Proč chceme být ve svých pocitech a názorech podlízaví? ... Proč se chceme zalíbit, když se vlastně chlubíme cizím peřím?.... Možná se nám podaří na chvíli oklamat osobu našeho zájmu a získat jí na svou stranu, ale má to cenu? Pokud toužíme po dlouhodobém vztahu, toužíme asi po někom, kdo je s námi co nejvíce kompatibilní a toho se nám podaří přitáhnout pouze tehdy, pokud budeme vyzařovat autentické nitro naší duše .... A proto buďme autentičtí a otevření a nebudeme ztrácet čas svůj ani té druhé osoby a máme šanci zažít intezivní a možná i dlouhodobý vztah...???
Dobrou zprávou je, že každý, kdo si nás přitáhne je svým způsobem "TEN PRAVÝ", neb je pro nás minimálně po určitou dobu i vhodným učitelem pro naši cestu k sebepoznání, sebepřijetí a sebelásce. Většinou má většina z nás v těchto oblastech problém, a tak si velmi dlouho a opakovaně do života přitahujeme právě "UČITELE".
Udržování vztahu Pokud milujeme duši ženy a ne jen její povrch, tak ji můžeme milovat velmi dlouho...Nestárne, ale zraje a může být čím dál tím přitažlivější a krásnější ..... To ovšem předpokládá, že i ženy budou o svou duši pečovat a i ji budou autenticky vyzařovat .....
V partnerství mužů a žen se energie přelívá.....o co je slabší muž ve své síle, o to je žena silnější v mužské síle a dlouhodobě i muž pak přejímá ženské vlastnosti a žena mužské. Pokud to oběma opravdu vyhovuje, tak můžou vytvořit harmonický pár. Pokud ale chtějí standardního partnera/ku s typicky mužskými/ženskými vlastnostmi, tak není možné házet odpovědnost za přijetí požadovaných vlastností na to druhé pohlaví, protože i v partnerství platí zákon rovnováhy odpovědnosti za vztah 50 na 50 a hlavně reálnou možnost změny máme jen sami u sebe. A opravdovou pomocí od partnera k nalezení své síly není zastoupení a vyžadování, ale spíš dání prostoru, trpělivosti, svobody a lásky .....a vlastní příklad práce na sobě..I zde platí: Pokud chceš odstranit problémy ve vztahu, pokus změnit nejprve sám sebe.
Konkrétní pomocí je například: nabídnutá ruka, rameno, ucho, pohled z vnějšku, trpělivost a láskyplné sdílení vlastních autentických pocitů a zkušenosti.
.Pokud chcete dlouhodobě vnést do života klid a mír a harmonii, nemůžete to činit zlobou, nátlakem, manipulací nebo výčitkami.... Pokud komunikujete s jiným člověkem, dejte mu šanci aby z vás cítil respekt, rovný vztah a lásku, aby si sám mohl dovolit jednat a vztahovat se k vám stejně..... Ani jakákoliv forma závislosti a potlačování sebe na úkor milovaného (role oběti) nám ani vztahu dlouhodobě neprospívá a lásku ničí....
- Myslím si, že naši blízcí i vzdálení souputníci mají právo na respekt k jejich cestě a úctu k jejich problémům a bolestem. Každý má před sebou opravdu svou jedinečnou cestu a jedinečné načasování svých činů. Dejme jim šanci, aby případné změny ve svém životě provedli sami za sebe, ze svého srdce, svobodné vůle a svým tempem.
Pokud je cesta partnera pro nás destruktivní, tak samozřejmě máme právo chránit svoje hranice, identitu a zdraví a pokud jdeme jinou cestou, která je s cestou druhého neslučitelná a nejsme schopni najít dostatečnou shodu, podporu a trpělivost, tak v zájmu podpory života obou se můžeme rozejít.
Patří nám ten druhý? Pokud člověk vkládá do lásky k druhému potřebu vlastnit, pak nejspíš nechce přijít o zdroj kompenzace své nedostatečnosti a nebo zdroj potěšení. Tím ale otevírá prostor závislosti, manipulaci, žárlivosti , strachu a nakonec i nenávisti .....což jsou vlastnosti, které lásku ničí a velmi často toho druhého odeženou a stane se nám přesně opak toho čeho jsme chtěli dosáhnout .........
Věrnost .. Ano, věrnost je přirozeným důsledkem hlubokého a jedinečného citu k jedné osobě....Pokud jsme tak vnitřeně nastavení, tak nemáme nutkání se intimně spojit s jinou osobou, protože nemáme ani tu potřebu ani nám to nepřijde energeticky vhodné...... ...Věrnost se může stát i požadovanou potřebou, když je předmětem svaté smlouvy, kterou uzavřeme buď sami se sebou nebo s milencem, který ji pro svůj druh lásky potřebuje. Věrnost by ale měla podle mne sloužit lásce, být vědomá , dobrovolná a prospěšná životu....pak je to v pořádku a v souladu s láskou ve svobodě... a musíme si ale uvědomit, že neexistuje člověk, který bude mít všechny vlastnosti, které bychom chtěli a také nebude mít ani jednu nectnost, kterou bychom nechtěli...:-)
Důvěra je křehká ale i vzácná květina.... Bohužel žijeme v době, kdy je velmi těžké ji nezklamat a to jak z důvodu přebujelého ega tak i z důvodu velikých nároků a očekávání (často nereálných) vůči ostatním .... Proto se radujme a prožívejme každý den naplno, kdy ji cítíme nebo ji můžeme prozatím dávat jako dar......:-)..
Důvěřovat a otevřít se bez důkazů? ...Je to naivita, neopatrnost, hloupost?..... Druhá možnost je nedůvěřovat a postupně poznávat toho druhého a svou otevřenost omezit a dávkovat mu ji podle údajných kvalit, které my v něm vidíme ......Tato cesta je dlouhá a neautentická a ten druhý tu nedůvěru cítí a dávkuje svou otevřenost taky postupně a navíc se buď podvědomě nebo vědomě dělá v očích pozorovatele "lepší". Vlastně je to takové opatrné vzájemné výběrové řízení, kdy se snažíme druhému zalíbit a v případě, že chceme s tímto člověkem strávit delší čas, tak se nám opravdu může stát, že si "vybereme" špatně - vlastně se neznáme .....a navzájem si vlastně jeden druhého vybereme na základě hry na "zaměstnavatele" a "zaměstnance" a to asi o partnerství nebo přátelství není...
Rodina (děti a rodiče) je společenství, které nám bylo dáno a které bude i nadále naše a budeme s ním svázáni ať chceme nebo nechceme, a tak si myslím, že je život podporující toto přijmout jako fakt a snažit se z toho těžit dary, které nám to nabízí. Naopak s tím bojovat a odmítat to, je v rozporu s životním proudem. Život našich rodičů odstartoval ten náš a my jsme jeho prodloužením a šiřitelem a tím samým jsme i pro naše děti...Pokud ale cítíme, že opakujeme některé vzorce, které nám nevyhovují (a někdy se i snažíme tím zahojit stará traumata a nedořešené vztahové problémy), tak můžeme vědomě tento úkol převzít a pak i nepotřebné vzorce ze svého života vyřadit....