Proč se bojíme říci, jak se opravdu cítíme?
Proč hrajeme tu hru, že jsme vlastně v pohodě, ale moc dobře víme, že tomu tak není?
Proč si myslíme, že my jediní jsme na tom špatně a všichni okolo jsou v pohodě?
Proč si myslíme, že když řekneme druhému o svých problémech, tak budeme odmítnuti?
Proč se má "prát špinavé prádlo doma"?
PROČ NEUSTÁLE NĚCO "VYLEPŠUJEME" A NEBO PŘEHNANĚ KRITIZUJEME?
PROČ SE RADĚJI DOMÝŠLÍME, JAK TO TEN DRUHÝ MÁ A NEZEPTÁME SE HO PŘÍMO?
PROČ SI ZANÁŠÍME SVOU MYSL A SRDCE ŠPÍNOU DOMNĚNEK A NEPRAVDY?
PROČ NÁM NEJDE ŽÍT AUTENTICKY SVŮJ ŽIVOT?
PROČ SE BOJÍME PRAVDY A PAK SI VYTVÁŘÍME DOMNĚNKY, KDYŽ NÁS PRAVDA NAKONEC VŽDY DOHONÍ A PŘINESE S SEBOU I VÍCE BOLESTI?
PROČ SE NENAUČÍME PŘIJÍMAT REALITU A VIDĚT V NÍ I OBSAŽENOU KRÁSU A PŘIJÍMAT S KLIDEM A LÁSKOU I TĚŽKOSTI, KTERÉ DO ŽIVOTA PŘIROZENĚ PATŘÍ ?
PROČ SI NEZVOLÍME CESTU VYTRVALE S KLIDEM A LÁSKOU ODHALOVAT A ODSTRAŇOVAT SLEPENCE NEPRAVDY, KTERÉ NÁM PŘINÁŠÍ NAKONEC O TO VĚTŠÍ PROBLÉMY, ČÍM POZDĚJI SI PŘIPUSTÍME, ŽE EXISTUJÍ A ČÍM POZDĚJI PŘESTANEME PŘEDSTÍRAT, ŽE JIM VĚŘÍME A PŘESTANEME SE O NĚ "OPÍRAT"?