POCHVALA NEBO OCENĚNÍ

Často někoho chválíme a vyjadřujeme to i formou obdivu. Obdiv ale může být emoce blízká závisti a pochvala může obsahovat nadřazenost a snahu o manipulaci.
Pochvalu zažíváme na sobě hlavně v dětství , kdy rodiče často přehnaně "obdivují" své dítě a následně jej chválí. V tom případě jej tím směrují na vnější motivaci a na návyk  podmiňovat svou hodnotu spokojeností autority a řídit svůj život na základě odměny a trestu.  Odměnou se stává v  tomto případě pochvala. Obdiv k sourozenci probouzí často i nezdravou závist až žárlivost.
Obdiv , který mi připadá přijatelný, je ten , který cítíme k fascinujícím přírodním jevům . 
Často se v životě používá i falešný obdiv a to k manipulaci a je i formou pokrytectví. 
Vhodnější formou pozitivní motivace pro děti mi připadá OCENĚNÍ .
Oceněním vnímám jako společné pozorování výsledku díla a jeho kvality a pák společné sdílení radosti a krásy.
Ocenění v tomto případě nevnímám jako hodnocení ze strany vyšší autority, ale jako společné ocenění výsledku jako rovný s rovným. Nehrozí pak nezdravé posílení vnější motivace a vyvyšování se autority nad posuzovaným.
Jinak děti i dospělí potřebují vědět, že to, co dělají je okolím přijímáno kladně. Potřebují slyšet autentickou zpětnou vazbu, ale tak ,aby neměli pocit "podřízenosti". Přehnaná kritika je taky škodlivá a vyvolává v dětech pocit méněcennosti a malé sebedůvěry, což má podobně škodlivý následek.
V dětství vybudovaný přehnaný "návyk" na "pochvalu" od okoélí, se pak projevuje v dospělosti malou sebedůvěrou, kdy již dospělý člověk není schopen se sám objektivně ocenit, což vede k  malé sebedůvěře a sebelásce a k různým nezdravým formám závislosti a komplikuje to i autentickou komunikaci