Život je pro mnoho z nás neustálý boj o nejlepší místo na slunci a o zásluhy s očekáváním odměny a nebo trestu...PATŘÍ TO I DO LÁSKY? ....Copak vám to připomíná? .... Nejsou to náhodou naše školy, kdo nás k tomu vede? .... Nejsou to náhodou i naši rodiče? Když budeš hodný dostaneš lízátko .... Když budeš zlobit, pak.....
Je pak velmi těžké něco někomu dát jen tak.......z lásky z radosti... z toho, že máme přebytek síly a rádi bychom ji někomu dali.....
Možná je čas přejít z VNĚJŠÍ MOTIVACE NA VNITŘNÍ , abychom i mohli svobodně a radostně milovat a láska se nestala předmětem obchodu, půjčky, zásluh, odměn a trestů........
Ale nebude to jednoduché...
Celá současná společnost se opírá o vnější motivaci ...A hodně z nás ji automaticky a podvědomě přisoudí i lásce ..... Je pak velmi těžké vnímat lásku jako dar a jako posvátnou živoucí energii, která je nám k dispozici pro to abychom se mohli každý den radovat ale i si navzájem pomáhat v těžších dobách .....
Vztah v rodině je určité dobrovolné spojení (smlouva, společný projekt) lidí nejčastěji za účelem předání své jedinečnosti a nakupené energie do našeho potomstva a pro něj samozřejmě platí určitá spravedlnost a vzájemná výhodnost pro toto spojení. Není možné, aby do vztahu jeden z nich vnášel dlouhodobě méně "energie" než ten druhý (jsou výjimky v případě hendikepu jednoho z nich).
Jsem ale přesvědčen, že láska jakoby stojí stranou tohoto exaktního poměřování, ale pokud není přítomna, tak je velmi těžké dlouhodobě žít v partnerství a to právě z důvodu jejího výsostného a posvátného postavení a poslání, kdy dokáže krátkodobě překonat i hodně těžká období a i jakoby právě mimo "spravedlivá a racionální" konání...
Samozřejmě, pokud partneři o lásku nepečují a vzniká dlouhodobě mezi nimi nějaká forma "nerovnováhy", tak vzájemná láska slábne a vytrácí se ....