MŮŽU SE MÍT RÁD/A ?

Každá láska i ta, co cítíme k sobě, aby vznikla a mohla dále existovat, vyžaduje mít pro svůj život vhodné podmínky a pak i vhodnou péči.
Především si musíme uvědomit, že mít rád sám sebe NENÍ SOBECTVÍM, ale v mnoha případech podmínkou pro SPOKOJENÝ a HARMONICKÝ život.
Platí zlaté pravidlo ... Miluj bližního svého, jako sebe samého.... Což znamená, že lásku "realizujeme" skrze svůj čas, pozornost a péči a dáváme ji vyrovnaně sobě i těm "bližním", kterým ji "chceme" dávat, ale tak, aby nás to dlouhodobě neničilo. To znamená v takovém okamžiku, když máme právě v danou chvíli dostatek vlastních sil a času, abychom si zároveň tím příliš neubližovali ( neobětovali jsme se druhému ale ani neobětovali "bližního" na úkor "lásky" k sobě).
Myslím si , že v dnešní době, až na mimořádné výjimky, není nutné obětovávat  SEBE ANI OSTATNÍ.
Jednou z hlavních podmínek vzniku lásky, je OMEZIT CO NEJVÍCE STRACH. 
Naše srdce se v zásadě plní láskou a nebo strachem a to tak, že čím je v něm více lásky tím méně strachu a naopak.
Náš strach pramení z toho, že budeme MILOVAT "NEZASLOUŽENĚ" - někoho, kdo si to "nezaslouží" a když mu skrze lásku dáme důvěru, čas a péči, tak nás v budoucnosti zradí a naši důvěru zklame.
To platí i ve vztahu k sobě.
Jsem přesvědčen, že lásku jako podpůrnou a život přinášející energii si principiálně "zaslouží" KAŽDÝ, tady i my sami.
To jestli ji dokážeme dlouhodobě reálně prožívat, pak už záleží na vhodných podmínkách a péči o ni.
Projevy lásky bychom měli omezovat v případě, kdy touto "láskou" vědomě ohrožujeme sami sebe a nebo někoho jiného. Taková "láska" se může stát prostředkem násilí a zvůle.
To pak už není vlastně láska, ale projev jednostranné "lásky" která je buď sobeckým uspokojováním vlastních tužeb a nebo obětováním se pro potřeby druhého ( na základě závislosti), což dlouhodobě přináší destrukci vztahu k bližnímu a nebo k sobě samému.
Budování sebelásky je často dlouhý proces, který obsahuje následující stádia: SEBEPOZNÁNÍ, PŘIJETÍ SOUČASNÉHO STAVU, NALEZENÍ SVÝCH TALENTŮ, IDENTIFIKACE NEFUNKČNÍCH A FUNKČNÍCH VZORCŮ A TRAUMAT, REVIZE NÁZORŮ NA SEBE A PRÁCE NA ZLEPŠENÍ SVÝCH VLASTNOSTÍ , KTERÉ SE NÁM NELÍBÍ - OSOBNÍ ROZVOJ, a postupně tak vzniká ZDRAVÁ SEBEDŮVĚRA A SEBELÁSKA.
KOKTEJL NAŠICH VLASTNOSTÍ (získaných geneticky, otiskem do podvědomí, výchovou, zkušenostmi a učením)  VYTVÁŘÍ NAŠI JEDINEČNOST.
Naším cílem je objevit SVOU JEDINEČNOST A MOŽNOU KRÁSU, rozpoznat talenty a potenciál daru pro ostatní .
Zároveň objevit i své stíny a nedokonalosti a ty, které jsou součástí naší identity (nedokážeme je transformovat) přijmout a NAUČIT SE S NIMI ŽÍT. Ostatní postupně změnit na základě vlastní lepší představy o sladění sebe s potřebami života. Nenechat se "strhnout" ke neautentické "ušlechtilé" snaze naplnit očekávání druhých , abychom se zalíbili a získali jejich ocenění a "lásku". Takové změny jsou jen slabou "přetvářkou" a většinou se vrátí do starých kolejí pokud zmizí "požadavek z venku" a nebo pokud už neuneseme sami svou přetvářku.
Naše jedinečné potřeby jsou stejně důležité jako potřeby ostatních. Právě během procesu sebepoznání a snahou o změnu zjistíme, že změna není snadná a nebo někdy zcela nemožná a to nás přesvědčí o tom, abychom sebe nakonec přijali a milovali takové, jací jsme i s našimi stíny.
Tato nabytá "zkušenost" nám umožní se stát mnohem více tolerantnějšími, respektujícími a empatičtějšími i k okolí a i se zbavíme potřeby až závislosti dostávat lásku z venku, jako potvrzení naší hodnoty.
Sebedůvěra a sebeláska se pak stává naší velikou oporou a zdrojem klidu a síly pro celý náš život.
Zároveň ji pocítí a budou mít z ní prospěch i naše blízcí, protože jsme se všemi schopni lépe komunikovat a i jim dopřát více respektu, svobody a vlastně i  autentické lásky.