JSME "JENOM" LIDÉ A OBČAS CHYBUJEME A NĚCO NEZVLÁDÁME

Přiznat chybu, omluvit se, říci já nevím, ocenit jiného, požádat o pomoc a přijmout svou nedokonalost a zranitelnost..... to nejsou znaky naší slabosti, ale jsou to projevy našeho sebepoznání, sebepřijetí, integrity a naší vnitřní síly. 
Lidé, co to dokážou, se již znají ( včetně svých předností ale i slabostí) a můžou si to sami před sebou dovolit, protože vědí, že jsme jenom nedokonalí lidé. Jsou si i vědomi své jedinečné hodnoty a jejich chyba není pro ně tragédií a neohrožuje jejich základní sebedůvěru. Je pro ně hlavně prostředkem k většímu poznání sebe a okolí. Toto autentické a upřímné jednání  je pro okolí pravdivé, a tak nevyvolává u druhých falešné představy.  Tak se i posiluje důvěryhodnost těchto lidí , protože jejich komunikace je srozumitelnější a vzniká tak i méně konfliktů. V neposlední řadě jsou i vzorem pro ostatní, aby si mohli dovolit jednat podobně.
Někteří lidé ale jsou přehnaně sebekritičtí, aby předešli kritice od okolí nebo případně vyvolali soucit.  U nich je to projevem naopak malého sebevědomí až pocitu méněcennosti a i často se uchylují i do pozice "oběti", která je pro ně přijatelnější než se postavit do své síly a převzít za sebe odpovědnost.
Jiní se zase tomu brání a snaží se dosáhnout před sebou i ostatními dojem "neomylnosti" a své chyby se snaží skrývat a nebo všemožně obhajovat, což zase ukazuje na jejich malou sebedůvěru a touhu po získání "falešné nadřazenosti". Mají strach, že takovýmto chováním svoji pozici ohrozí. Paradoxem je, že tímto jednáním naopak nakonec dosáhnou pravého opaku. Ztrácí tak přirozenou autoritu a důvěryhodnost. Oslabují tak i sami před sebou své sebevědomí a ztrácí i svou integritu a vnitřní  sílu.