CO S NÁMI DĚLÁ ZKLAMÁNÍ DŮVĚRY?

První důvěru neznámému člověku dáme jako dar z lásky a víry v jeho dobrotu.
Pokud do takové důvěry ale vkládáme naše zidealizovaná a neověřená očekávání, tak s největší pravděpodobností nám realita přinese zklamání. Pak se stáváme odpovědní my za nenaplnění našeho očekávání, protože jsme neprávem přisoudili druhému vlastnosti, které jsme neměli ověřené. Taková očekávání jsou plodem více naší hlavy, než našeho srdce a intuice. Pokud cítíme pochybnosti tak je na místě jasně je s druhým komunikovat. Pokud tak neučiníme, tak vlastně "klameme
sami sebe".
Druhá důvěra v případě rozporu našeho očekávání s realitou může být dána z důvodu, že každý člověk dělá chyby, ale může to být ojedinělý jev jen z nepozornosti a ne ze zlého úmyslu.
Neměli bychom člověka hned odsoudit, ale jasně a otevřeně komunikovat nesoulad. Můžeme ale nakonec zjistit, že je to vlastnost, kterou nechce nebo nemůže změnit.  Pokud ono pochybení není zásadní, tak se s nenaplněním našeho očekávání můžeme vyrovnat, celkovou důvěru zachovat a omezit ji jen vyloučením chybných očekávání. 
Pokud se jedná o vážné pochybení, které můžeme v budoucnu tolerovat jen se zraněním a bolestí, a přesto zůstáváme ve vztahu, tak Třetí důvěru většinou dáváme ze závislosti a strachu ze samoty. Takový přístup je již kontraproduktivní pro obě strany. Sebe upozaďujeme výměnou za "naplnění potřeby" , kterou si sami nedokážeme zajistit. Pokud si to navíc necháme "pro sebe", tak druhého tím klameme a opět odpovědnost za negativní dopady neseme hlavně my sami.
Další důvěru dáváme  z "role oběti" a neschopnosti z ní vystoupit. Tento stav je nedůstojný pokles vlastní sebehodnoty, kdy sebe ponižujeme na úroveň "otroka", který rezignuje na schopnost převzít odpovědnost za vlastní život.