Podle mne problém s navazováním autentického a opravdu láskyplného vztahu má většina společnosti, protože většina mužů i žen trpí nedostatkem sebeuvědoměni a sebelásky a tak mají tendenci k "vztahovému populismu". Často pak nejsou k sobě ani k druhému upřímní a snaží se "ulovit a nebo být uloveni," aby druhého získali a o něj nepřišli. Jejich sebevědomí a pocit sebehodnoty je natolik nízký, že vlastně nevěří tomu, že by je mohl někdo opravdu milovat, a tak klamou tím, že sebe "vylepšují" a i vylepšují představy o tom druhém. Vzniká tak i prostor pro,, "naivní zamilovanost" a vytvoření závislosti na partnerovi a na jeho "lásce" k nim.
Nedostatek sebelásky jim bere odvahu a znemožňuje autenticky vnímat sebe i druhého, nedokáží dát sobě ani druhému respekt, nedokáží otevřeně a bez pocitu zranění komunikovat (útočí, bojují, nebo nebojují a nechají si raději vše líbit). Nekomunikují jasně, v klidu a nenásilně své potřeby a hodnoty ....
Často pak zažijí rozčarování a zklamání , které zákonitě po čase přijde a pak zažívají bolest "zlomeného srdce", která je uzavře do emočního "bunkru". Vzniká veliká nedůvěra v možnost vzniku opravdu dlouhodobě láskyplného vztahu "bez následné bolesti". Vytvoří si pk často negativní obraz o druhém pohlaví a pak si ani nedovolí vstoupit do vážného vztahu a ani si nedovolí hluboce milovat. Ano my lidé nejsme dokonalí, ale to nás nevyzývá k tomu, abychom klamali sebe a ty druhé, ale abychom přijali realitu takovou, jaká je a podle toho se zařídili. Pokusili se změnit u sebe to, co se nám nelíbí a byli respektující a tolerantní k tomu, jak to má ten druhý, pokud se to zásadním způsobem nerozchazí s naší cestou.